Trať

Den za dnem a já jsem stále sám,
jdu jemnou tmou dál po trati,
jenž vede přes most, co mě láká,
ke smutné závrati.

Na obzoru stojí náhle hvězda,
co bloudící na cestu přivádí,
a mě se zdá - a nebo nezdá?
Že do světa snů mě uvádí.

Stojí tam sama, jak já jsem stával,
na vlasy zlaté padá sníh,
očima splynem a vše se mění,
místo temnoty její smích.

A tak jsem žil a žiju dál,
sen se ve skutečnost proměnil,
stal se jasným a já poznal,
lásku, o které jsem vždy snil.